Vstali jsme ukrutně ráno, Matěj nás totiž donutil jet vlakem už v 8:03 z Plzně, že prý to pak bude v Jindřichově Hradci navazovat na odjezd úzkokolejky, která jezdí 2x denně. Navíc trošku nevyspalí, protože den předtím jsme byli do půlnoci na oslavě narození Pinkasovic Anežky. Měli jsme sraz na nádraží v Plzni, my se Soňou a Listem jsme přišli včas, takže jsme si ještě stačili koupit něco k jídlu v místní pekárně. Matěj dorazil akorát na čas, takže už pak ani nestačil koupit pivko na cestu.
Nu co, ve vlaku místo piva přišel na řadu velikonoční rum, který jsme upíjeli z velikonočních čokoládových vajíček. Rumu jsme s sebou měli každý půllitr, zatím ho tedy bylo dost. Po prvním přiťuknutí a polití si nohavic rumem v rozkodrcaném vlaku jsme na střídačku povídali, spali a dál konzumovali rumová vajíčka. Tak nám uběhla cesta do Jindřichova Hradce.
Po vystoupení z vlaku jsme se jali hledat úzkokolejku (hned za nádražím) a také se ubezpečit, že nám navazuje vláček. Nenavazoval. Respektive Matěj ho sice našel dobře, ale nevšiml si, že je u něj poznámka "jede až od července". Naštěstí jsme tak dlouho čekat nemuseli, protože další spoj jel už za pár hodin. V mezičase jsme si šli alespoň prohlédnout Jindřicháč a sehnat v něm mapu, které se nám také nějak nedostávalo.
Mapu jsme sehnali asi až ve čtvrtém obchodě, protože v předchozích neměli tu správnou, z edice KČT. Nakupovat byli Matěj s Listem, my se Soňou jsme zatím postávali před krámkem a prohlíželi si vystavený hýbající se model kovárny a blízko postávajícího pána s půdorysem velkého kruhu (nahoru i dolů od pasu se zužoval, pas měl jak velkou obruč, asi tak metr v průměru). Jen co vylezli z obchodu List s Matějem, z pána se vyklubal svědek Jehovův a vyzval nás, abychom se probudili, k čemuž nám nabízel leták. Utekli jsme rychle pryč a raději šli okouknout památky a přitom najít hospodu.
Došli jsme na nádvoří do zámku, zahlídli ceduli "červené velikonoční pivo" a rovnou zapadli do zámecké hospody na jedno. Bylo pěkně, sluníčko svítilo, pivko taky (chutnalo velikonočně) a my plánovali u mapy, kudy že to půjdeme a kam že to vlastně chceme dojít. Při pohodě usrkávání barevného moku List nadhodil, že bychom se taky na nějaký výlet mohli vykašlat a mohli bychom zůstat dva dni v nonstopu. Nakonec jsme trasu nějak určili (pak jsme jí v průběhu dne ještě dvakrát přeplánovali) a šli do nějaké levnější hospody na jídlo, protože jsme brzo vstávali a už jsme měli hlad.
Našli jsme jednu pěknou, nezaplivanou, poměrně rozumně drahou hospodu, sice bez zahrádky, ale to jsme uznali jako podružnost. Při obejdnávce jídla a pivka jsme objevili leták, ve kterém jeden z prvních kosmonautů na Měsíci (J.B.Irwin) popisoval svoji víru. Nakonec jsme se shodli, že víra je přesně jak kůrovec, protože napadne oslabeného jedince, rozmnoží se v něm a skrz něj se chce šířit na další oslabené jedince.
Po najedení se a napojení byl pomalu čas vyrazit zpátky na nádraží, kde už čekala na odjezd úzkokolejná souprava. Usedli jsme na sedačku, nalili si vajíčko rumem a čekali, až se vlak dá do pohybu. Potom přišel průvodčí, kterého jsme se zeptali, kdyže budeme v Kaprouně. Nevěděl, byl to obyčejný kasírtaška bez přidané hodnoty. Oblečený jako socka, ale hodinky měl pěkné. Asi dělání průvodčího na úzkokolejce vynáší.
Vláček nás dovezl do Kaprouna, kde jsme nejříve si v lese u trati přečetli příběh o Járovi, pak hledali studánku na doplnění vody v lahvích a potom šli do vesnice. Ve vesnici byla samozřejmě hospoda, kterou jsme nemohli minout. Obsluhoval hospodský s dcerou, která se to teprve učila, neb jí bylo asi tak dvanáct. Unesla chuděrka v ruce jen jeden půllitr, dva na ní byly těžké. Koupili jsme si pivko a Matěj se pídil po nějaké soukromé pálence, kterou bychom vesnici uctili. Hospodský měl své zásoby, tak jsme donesli ven pod strom Soně s Listem domácí kalvádos.
Pod stromem před hospodou jsme si kromě špiritusu dávali i lehkou sváču, když tu přijela banda cyklistů, mezi nimiž se vyloupla Čížkovic Martina. Chvíli po ní dorazil i Číža, který se zpozdil kvůli obhlídce nějaké pamětihodnosti kolem a do hospody s bandou moc nechvátal. Dozvěděli jsme se, že jsou s bandou na chatě a celé Velikonoce podnikají výlety do okolí. Dali jsme s nima rumové vajíčko a vyrazili konečně na nějakou pořádnou tůru.
Šli jsme z Kaprouna směrem na východ s plánem dorazit do Matějovce, případně k Landštejnu, druhý den si prohlédnout Landštejn a třetí den dorazit do Nové Bystřice a zmizet už dopoledne do Plzně a do Prahy. Plán na první den zahrnoval večeři v hospodě v Matějovci (neznačené na mapě) a přespání pod širákem někde v lese. Podařil se napůl.
Nejdříve jsme potřebovali zlikvidovat ještě pár vajíček a nabrat vodu. Studánek bylo po cestě celkem dost, ale nějak jsme nepočítali s Listovou a Matějovou rozverností, se kterou u jedné ze studánek začali stavět vodní dílo ve snaze studánku více naplnit. Strkáním šišek do děr a jejich následným plavením po potůčku jsme strávili hodinu a také půl rumu. Protože už bylo docela dost hodin (tak kolem páté až šesté) a chtěli jsme dojít do hospody ještě za světla, tak jsme se nakonec na další cestu vydali. Za další půl hodinu jsme dorazili do Matějovce, kde nám ovšem místí řekli, že tam opravdu žádná hospoda není. Že pivko, ale žádné jídlo, prodává jeden domorodec, který je ale teď někde pryč. Naštěstí jsme ty hodné lidi ukecali, aby nám na cestu do Českého Rudolce prodali alespoň petku s vlastními zásobami Zlatopramenu.
Neplánovaně jsme tedy cestu tento den prodloužili ještě o polovinu (a zadělali si na delší cestu i den příští) a v povznesené náladě jsme už za tmy dorazili do hospody v Rudolci. Měli jsme poměrně hlad a také padla druhá lahev rumu, takže zbývala k pití jen voda (šetřili jsme zbytek zásob na další den). Zbytek večera mám poněkud zamlžený, ale fotka napoví.
Dali jsme si polévku, tlačenku, pivko, limošku, a nechali se vyfotit domorodcem, který si říkal Slepejš Pivrnec. Asi kvůli tomu, že měl rád pivo (měl ho v sobě dost) a že měl tak asi dvacet dioptrií. Dle vyprávění jsem se s ním poměrně intenzivně bratřil a moc se mi líbil jeho nápad, ať se k nim přidáme na spaní za hospodou. I jsem prý k tomu ukecal hostinskou.
Nakonec jsme zaplatili a zmizli, přičemž si zbytek družiny prosadil, že nechce spát u silnice, ale někde kus od ní v lese. Ušli jsme tedy při mých protestech ještě asi tak dva tři kilometry za Rudolec, zalomili výpravu do lesa, rozložili plachtu s karimatkami a zavrtali se do spacáků. Jak na nás v noci štěkali srnci si přečtete v dalším díle :)
Žádné komentáře:
Okomentovat