Velikonoční putování, den druhý a třetí

Druhý den byl ve znamení zvěře. Někdy dopoledne jsme vstali, protáhli ztuhlé údy (ráno byla docela zima) a začli si svěřovat noční zážitky se srncem, který kolem nás v noci kroužil a štěkal. Bodejď by taky ne, když jsme leželi dvacet metrů od rozsypaného vyklíčeného zrní. Asi neměl z pastvy takový požitek, když tam chrápali čtyři pocestní.
Při probírání nočních zážitků jsme se nasnídali, měli jsme od mojí mámy z minulého týdne něco na způsob bochánků, které přišly zrovna vhod. Sice už jsem zapomněl, že jsou z Račetic a myslel si, že je dělala Husťákova Martina, jen jsem se divil, že v nich jsou oříšky. Po návratu jsem to ale s Husťákovou pomocí rozlouskl. Kromě bochánku byly rohlíky, paštika, sýr a voda z pramínku, kterou jsme nabrali někde předchozí den.

Když jsme se konečně zabalili a vyrazili, bylo skoro jedenáct. Nicméně jsme s potěšením zjistili, že předchozí noci, v honbě za lesem dál od silnice, jsme ušli poměrně dlouhou vzdálenost a tak nás čekalo o dva kilometry méně pochodu. Prvním naším cílem byl Landštejn, kam nás vedla modrá značka. Cestou jsme byli po ránu nějací zamlklí, na někoho působily zbytky kocoviny, na někoho chronická nevyspalost a někdo byl prostě jen introvert.
Navrhli jsme proto slovní fotbal. Nejdřív klasický, potom tajný. Tajný slovní fotbal spočívá v tom, že si někdo myslí slovo, to se co nejlépe snaží popsat, a když někdo řekne "stop", tak další v řadě (za popisujícím) musí uhodnout, co si popisující myslel a na základě toho slova vybudovat popis dalšího. Výchozí hodnotou pro další slovo byla poslední slabika. Nejříve to byla poslední dvě písmenka, ale to jsme záhy opustili, neb jsme nebyli schopni uhrát alespoň tři slova a ještě nás nějaké další napadlo. Změna pravidel v prvních dvou hodinách hraní nepřinesla pozitivní výsledek v podobě prodloužení jednoho kola hry. Pořád jsme končili po třech slovech. Ale tentokrát proto, že se někteří stále rozespalí jedinci nedokázali empaticky naladit na vlnu svého předchůdce.

Při hraní nicméně vznikaly i prodlevy, zvlášť než se na člověka opět dostala řada. Při jedné takové prodlevě Matěj někde našel "kouzelný pařátek". Vypadal jako obyčejná smrková větvička, porostlá mechem, ale to byla jen kamufláž. Od té doby se nám totiž začala zvyšovat úspěšnost hraní slovního fotbalu.

Došli jsme na rozcestí "Nad potokem Pstruhovcem", kde jsme udělali pauzu na pití a také na záchod. Matěj při záchodování objevil skřítka, kterého jsme potom doladili k tomu, aby alespoň na chvíli postál fotografovi modelem. List si mezitím dočetl na mobilu knížku od Forsytha.

Dál jsme hráli po cestě slovní fotbal a pořád nám to nešlo. Naštěstí jsme poměrně brzy dorazili na hrad Landštejn. Už v podhradí jsme koukali po hospodě, ale nakonec jsme dali přednost hradu. Abychom nemuseli courat po hradě s bagáží, uložili jsme si ji do takové kovové schránky před hradem. Byla sice určená spíš pro kola než pro bagáž, ale posloužila dobře. Bohužel jsme přitom poškodili kouzelný pařátek.
To byla ovšem kritická chyba, jak se vzápětí ukázalo. Šli jsme si prohlížet zříceninu, když tu náhle, přesně podle předpovědi a díky poškozenému pařátku, začlo pršet. Naštěstí zřícenina byla docela opravená, takže se bylo kde schovat. Po chvíli pršet přestalo, takže jsme dokončili obhlídku, sebrali bagáž, dali loka rumu na zahřátí a šli konečně do té hospody na jídlo a pivko.

V hospodě Soňa zjistila, že má v prstíku zabodlou třísku, kterou si pravděpodoně uhnala na některém schodišti na hradě. Než nám přinesli jídlo, třísku jsem se jí pokusil vyoperovat. Naštěstí, než jsem jí stačil úplně zapíchnout, našla špendlík a operaci dokončila sama. V hospodě sice obsluhovali šneci, ale pivko měli dobré. Z podtácku jsme se dozvěděli, jak má chutnat a z čeho se má dělat pořádné pivo. Respektive z čeho se dělat nemá.

Po zaplacení šnekům za oběd jsme se vydali po značce dál, potřebovali jsme přespat někde poblíž Nové Bystřice, protože jsme potřebovali být poměrně brzo doma. Došli jsme k velkému kameni, dali si vrcholový rum a od té doby nám šel slovní fotbal docela dobře. Chvíli po slezení z kamene a začátku dopíjení poslední lahve rumu (předchozí dvě jsme ztrestali předchozí den), jsme zahlédli při průchodu v lese asi tak sto metrů od nás stádečko muflonů. Rumu bylo v lahvi ještě dost, tak jsme z nich měli docela respekt, zvlášť když půlka naší bandy byla v červeném. Naštěstí to bylo buďto dost daleko, nebo jsou mufloni barvoslepí, nebo z nás měli respekt také, ale nic zvláštního se nestalo.
Akorát rum nám v originální podobě nějak přestal chutnat, tak Soňa vymyslela zlepšovák. Měla s sebou v malé placatce jitrocelový syrup pančovaný rumem, který jsme kdysi vyfasovali od mojí mamči. Z tlamolepu a bramborovice jsme udělali jeden roztok s léčivými účinky na kašel a poměrně dobrou chutí. To bychom si měli patentovat, poměr je lehce upitá Soni placatka na lehce upitý půllitr rumu :) Slovní fotbal se nám začal dařit ještě lépe.

Kolem bunkrů v lese, dvou rybníků a druhého kláštera jsme dorazili do kláštera prvního. Zvenku jsme si ho prohlédli, pročetli místní informace o stezce víry a stezce lidí. Načerpali jsme nová (spíše archaická a latinská) slova do fotbalu, obešli jsme kostel a zamířili přes pole směrem k Bystřici, chtěli jsme totiž přespat někde na Kamenném vrchu. Podél drátů se šlapalo parádně, na mezích kvetly jarní kytky, bylo docela jasno, tak jsme si udělali společné foto s nakročenou nohou. Prý kandidát na letošní PF.

Nakonec jsme vybrali místo na spaní na zvoleném kopečku, ale protože bylo ještě brzo a my byli hladoví, šli jsme ještě do Bystřice najít nějakou hospodu. Jeden klučina nás poslal na náměstí s tím, že jestli chceme něco pořádného, dojdeme ještě o kus dál. Došli jsme tedy na náměstí, kde jsme našli jeden pajzl a jednu hospodu, co vypadala poměrně dobře. Zapadli jsme do ní. Stihli jsme si tam dát jedno pivko a udělat jednu fotku, než nás z ní vyhodili. Asi nechtěli zákazníky, jídlo nám odmítli udělat.
Museli jsme tedy o dům dál, kde měli jídlo v požehnaném množství a dobré kvalite, pití bylo také dost a v dobré kvalitě. Sice na Lobkowicze to nemělo, ale celkově to bylo fajn. Po nacpání žaludků jsme na autobusovém nádraží zjistili, kdy nám jede autobus a pak přes celé město zamířili do háje spát.

No a to je skoro všechno. Ráno jsme se probudili do pěkné zimy, trošku nevyspalí a pár z nás i s bolehlavem. Autobus jsme stihli a vrátili se na rekonvalescenci domů. Podobnou akci asi vyhlásíme za tradici :)