Velikonoční putování, den druhý a třetí

Druhý den byl ve znamení zvěře. Někdy dopoledne jsme vstali, protáhli ztuhlé údy (ráno byla docela zima) a začli si svěřovat noční zážitky se srncem, který kolem nás v noci kroužil a štěkal. Bodejď by taky ne, když jsme leželi dvacet metrů od rozsypaného vyklíčeného zrní. Asi neměl z pastvy takový požitek, když tam chrápali čtyři pocestní.
Při probírání nočních zážitků jsme se nasnídali, měli jsme od mojí mámy z minulého týdne něco na způsob bochánků, které přišly zrovna vhod. Sice už jsem zapomněl, že jsou z Račetic a myslel si, že je dělala Husťákova Martina, jen jsem se divil, že v nich jsou oříšky. Po návratu jsem to ale s Husťákovou pomocí rozlouskl. Kromě bochánku byly rohlíky, paštika, sýr a voda z pramínku, kterou jsme nabrali někde předchozí den.

Když jsme se konečně zabalili a vyrazili, bylo skoro jedenáct. Nicméně jsme s potěšením zjistili, že předchozí noci, v honbě za lesem dál od silnice, jsme ušli poměrně dlouhou vzdálenost a tak nás čekalo o dva kilometry méně pochodu. Prvním naším cílem byl Landštejn, kam nás vedla modrá značka. Cestou jsme byli po ránu nějací zamlklí, na někoho působily zbytky kocoviny, na někoho chronická nevyspalost a někdo byl prostě jen introvert.
Navrhli jsme proto slovní fotbal. Nejdřív klasický, potom tajný. Tajný slovní fotbal spočívá v tom, že si někdo myslí slovo, to se co nejlépe snaží popsat, a když někdo řekne "stop", tak další v řadě (za popisujícím) musí uhodnout, co si popisující myslel a na základě toho slova vybudovat popis dalšího. Výchozí hodnotou pro další slovo byla poslední slabika. Nejříve to byla poslední dvě písmenka, ale to jsme záhy opustili, neb jsme nebyli schopni uhrát alespoň tři slova a ještě nás nějaké další napadlo. Změna pravidel v prvních dvou hodinách hraní nepřinesla pozitivní výsledek v podobě prodloužení jednoho kola hry. Pořád jsme končili po třech slovech. Ale tentokrát proto, že se někteří stále rozespalí jedinci nedokázali empaticky naladit na vlnu svého předchůdce.

Při hraní nicméně vznikaly i prodlevy, zvlášť než se na člověka opět dostala řada. Při jedné takové prodlevě Matěj někde našel "kouzelný pařátek". Vypadal jako obyčejná smrková větvička, porostlá mechem, ale to byla jen kamufláž. Od té doby se nám totiž začala zvyšovat úspěšnost hraní slovního fotbalu.

Došli jsme na rozcestí "Nad potokem Pstruhovcem", kde jsme udělali pauzu na pití a také na záchod. Matěj při záchodování objevil skřítka, kterého jsme potom doladili k tomu, aby alespoň na chvíli postál fotografovi modelem. List si mezitím dočetl na mobilu knížku od Forsytha.

Dál jsme hráli po cestě slovní fotbal a pořád nám to nešlo. Naštěstí jsme poměrně brzy dorazili na hrad Landštejn. Už v podhradí jsme koukali po hospodě, ale nakonec jsme dali přednost hradu. Abychom nemuseli courat po hradě s bagáží, uložili jsme si ji do takové kovové schránky před hradem. Byla sice určená spíš pro kola než pro bagáž, ale posloužila dobře. Bohužel jsme přitom poškodili kouzelný pařátek.
To byla ovšem kritická chyba, jak se vzápětí ukázalo. Šli jsme si prohlížet zříceninu, když tu náhle, přesně podle předpovědi a díky poškozenému pařátku, začlo pršet. Naštěstí zřícenina byla docela opravená, takže se bylo kde schovat. Po chvíli pršet přestalo, takže jsme dokončili obhlídku, sebrali bagáž, dali loka rumu na zahřátí a šli konečně do té hospody na jídlo a pivko.

V hospodě Soňa zjistila, že má v prstíku zabodlou třísku, kterou si pravděpodoně uhnala na některém schodišti na hradě. Než nám přinesli jídlo, třísku jsem se jí pokusil vyoperovat. Naštěstí, než jsem jí stačil úplně zapíchnout, našla špendlík a operaci dokončila sama. V hospodě sice obsluhovali šneci, ale pivko měli dobré. Z podtácku jsme se dozvěděli, jak má chutnat a z čeho se má dělat pořádné pivo. Respektive z čeho se dělat nemá.

Po zaplacení šnekům za oběd jsme se vydali po značce dál, potřebovali jsme přespat někde poblíž Nové Bystřice, protože jsme potřebovali být poměrně brzo doma. Došli jsme k velkému kameni, dali si vrcholový rum a od té doby nám šel slovní fotbal docela dobře. Chvíli po slezení z kamene a začátku dopíjení poslední lahve rumu (předchozí dvě jsme ztrestali předchozí den), jsme zahlédli při průchodu v lese asi tak sto metrů od nás stádečko muflonů. Rumu bylo v lahvi ještě dost, tak jsme z nich měli docela respekt, zvlášť když půlka naší bandy byla v červeném. Naštěstí to bylo buďto dost daleko, nebo jsou mufloni barvoslepí, nebo z nás měli respekt také, ale nic zvláštního se nestalo.
Akorát rum nám v originální podobě nějak přestal chutnat, tak Soňa vymyslela zlepšovák. Měla s sebou v malé placatce jitrocelový syrup pančovaný rumem, který jsme kdysi vyfasovali od mojí mamči. Z tlamolepu a bramborovice jsme udělali jeden roztok s léčivými účinky na kašel a poměrně dobrou chutí. To bychom si měli patentovat, poměr je lehce upitá Soni placatka na lehce upitý půllitr rumu :) Slovní fotbal se nám začal dařit ještě lépe.

Kolem bunkrů v lese, dvou rybníků a druhého kláštera jsme dorazili do kláštera prvního. Zvenku jsme si ho prohlédli, pročetli místní informace o stezce víry a stezce lidí. Načerpali jsme nová (spíše archaická a latinská) slova do fotbalu, obešli jsme kostel a zamířili přes pole směrem k Bystřici, chtěli jsme totiž přespat někde na Kamenném vrchu. Podél drátů se šlapalo parádně, na mezích kvetly jarní kytky, bylo docela jasno, tak jsme si udělali společné foto s nakročenou nohou. Prý kandidát na letošní PF.

Nakonec jsme vybrali místo na spaní na zvoleném kopečku, ale protože bylo ještě brzo a my byli hladoví, šli jsme ještě do Bystřice najít nějakou hospodu. Jeden klučina nás poslal na náměstí s tím, že jestli chceme něco pořádného, dojdeme ještě o kus dál. Došli jsme tedy na náměstí, kde jsme našli jeden pajzl a jednu hospodu, co vypadala poměrně dobře. Zapadli jsme do ní. Stihli jsme si tam dát jedno pivko a udělat jednu fotku, než nás z ní vyhodili. Asi nechtěli zákazníky, jídlo nám odmítli udělat.
Museli jsme tedy o dům dál, kde měli jídlo v požehnaném množství a dobré kvalite, pití bylo také dost a v dobré kvalitě. Sice na Lobkowicze to nemělo, ale celkově to bylo fajn. Po nacpání žaludků jsme na autobusovém nádraží zjistili, kdy nám jede autobus a pak přes celé město zamířili do háje spát.

No a to je skoro všechno. Ráno jsme se probudili do pěkné zimy, trošku nevyspalí a pár z nás i s bolehlavem. Autobus jsme stihli a vrátili se na rekonvalescenci domů. Podobnou akci asi vyhlásíme za tradici :)

Velikonoční putování, den první

Tak jsme se na Velikonoce 2011 s Matějem, Soňou a Listem rozhodli, že si vyšlápneme na výlet. Matěj naplánoval prozkoumání okolí Jindřichova Hradce, místní úzkokolejky a působiště Járy Cimrmana. Jak už to tak bývá, první den byl událostmi nabitý víc, než ten druhý, proto bude první zápis o dost delší.

Vstali jsme ukrutně ráno, Matěj nás totiž donutil jet vlakem už v 8:03 z Plzně, že prý to pak bude v Jindřichově Hradci navazovat na odjezd úzkokolejky, která jezdí 2x denně. Navíc trošku nevyspalí, protože den předtím jsme byli do půlnoci na oslavě narození Pinkasovic Anežky. Měli jsme sraz na nádraží v Plzni, my se Soňou a Listem jsme přišli včas, takže jsme si ještě stačili koupit něco k jídlu v místní pekárně. Matěj dorazil akorát na čas, takže už pak ani nestačil koupit pivko na cestu.
Nu co, ve vlaku místo piva přišel na řadu velikonoční rum, který jsme upíjeli z velikonočních čokoládových vajíček. Rumu jsme s sebou měli každý půllitr, zatím ho tedy bylo dost. Po prvním přiťuknutí a polití si nohavic rumem v rozkodrcaném vlaku jsme na střídačku povídali, spali a dál konzumovali rumová vajíčka. Tak nám uběhla cesta do Jindřichova Hradce.

Po vystoupení z vlaku jsme se jali hledat úzkokolejku (hned za nádražím) a také se ubezpečit, že nám navazuje vláček. Nenavazoval. Respektive Matěj ho sice našel dobře, ale nevšiml si, že je u něj poznámka "jede až od července". Naštěstí jsme tak dlouho čekat nemuseli, protože další spoj jel už za pár hodin. V mezičase jsme si šli alespoň prohlédnout Jindřicháč a sehnat v něm mapu, které se nám také nějak nedostávalo.
Mapu jsme sehnali asi až ve čtvrtém obchodě, protože v předchozích neměli tu správnou, z edice KČT. Nakupovat byli Matěj s Listem, my se Soňou jsme zatím postávali před krámkem a prohlíželi si vystavený hýbající se model kovárny a blízko postávajícího pána s půdorysem velkého kruhu (nahoru i dolů od pasu se zužoval, pas měl jak velkou obruč, asi tak metr v průměru). Jen co vylezli z obchodu List s Matějem, z pána se vyklubal svědek Jehovův a vyzval nás, abychom se probudili, k čemuž nám nabízel leták. Utekli jsme rychle pryč a raději šli okouknout památky a přitom najít hospodu.
Došli jsme na nádvoří do zámku, zahlídli ceduli "červené velikonoční pivo" a rovnou zapadli do zámecké hospody na jedno. Bylo pěkně, sluníčko svítilo, pivko taky (chutnalo velikonočně) a my plánovali u mapy, kudy že to půjdeme a kam že to vlastně chceme dojít. Při pohodě usrkávání barevného moku List nadhodil, že bychom se taky na nějaký výlet mohli vykašlat a mohli bychom zůstat dva dni v nonstopu. Nakonec jsme trasu nějak určili (pak jsme jí v průběhu dne ještě dvakrát přeplánovali) a šli do nějaké levnější hospody na jídlo, protože jsme brzo vstávali a už jsme měli hlad.
Našli jsme jednu pěknou, nezaplivanou, poměrně rozumně drahou hospodu, sice bez zahrádky, ale to jsme uznali jako podružnost. Při obejdnávce jídla a pivka jsme objevili leták, ve kterém jeden z prvních kosmonautů na Měsíci (J.B.Irwin) popisoval svoji víru. Nakonec jsme se shodli, že víra je přesně jak kůrovec, protože napadne oslabeného jedince, rozmnoží se v něm a skrz něj se chce šířit na další oslabené jedince.

Po najedení se a napojení byl pomalu čas vyrazit zpátky na nádraží, kde už čekala na odjezd úzkokolejná souprava. Usedli jsme na sedačku, nalili si vajíčko rumem a čekali, až se vlak dá do pohybu. Potom přišel průvodčí, kterého jsme se zeptali, kdyže budeme v Kaprouně. Nevěděl, byl to obyčejný kasírtaška bez přidané hodnoty. Oblečený jako socka, ale hodinky měl pěkné. Asi dělání průvodčího na úzkokolejce vynáší.
Vláček nás dovezl do Kaprouna, kde jsme nejříve si v lese u trati přečetli příběh o Járovi, pak hledali studánku na doplnění vody v lahvích a potom šli do vesnice. Ve vesnici byla samozřejmě hospoda, kterou jsme nemohli minout. Obsluhoval hospodský s dcerou, která se to teprve učila, neb jí bylo asi tak dvanáct. Unesla chuděrka v ruce jen jeden půllitr, dva na ní byly těžké. Koupili jsme si pivko a Matěj se pídil po nějaké soukromé pálence, kterou bychom vesnici uctili. Hospodský měl své zásoby, tak jsme donesli ven pod strom Soně s Listem domácí kalvádos.
Pod stromem před hospodou jsme si kromě špiritusu dávali i lehkou sváču, když tu přijela banda cyklistů, mezi nimiž se vyloupla Čížkovic Martina. Chvíli po ní dorazil i Číža, který se zpozdil kvůli obhlídce nějaké pamětihodnosti kolem a do hospody s bandou moc nechvátal. Dozvěděli jsme se, že jsou s bandou na chatě a celé Velikonoce podnikají výlety do okolí. Dali jsme s nima rumové vajíčko a vyrazili konečně na nějakou pořádnou tůru.
Šli jsme z Kaprouna směrem na východ s plánem dorazit do Matějovce, případně k Landštejnu, druhý den si prohlédnout Landštejn a třetí den dorazit do Nové Bystřice a zmizet už dopoledne do Plzně a do Prahy. Plán na první den zahrnoval večeři v hospodě v Matějovci (neznačené na mapě) a přespání pod širákem někde v lese. Podařil se napůl.
Nejdříve jsme potřebovali zlikvidovat ještě pár vajíček a nabrat vodu. Studánek bylo po cestě celkem dost, ale nějak jsme nepočítali s Listovou a Matějovou rozverností, se kterou u jedné ze studánek začali stavět vodní dílo ve snaze studánku více naplnit. Strkáním šišek do děr a jejich následným plavením po potůčku jsme strávili hodinu a také půl rumu. Protože už bylo docela dost hodin (tak kolem páté až šesté) a chtěli jsme dojít do hospody ještě za světla, tak jsme se nakonec na další cestu vydali. Za další půl hodinu jsme dorazili do Matějovce, kde nám ovšem místí řekli, že tam opravdu žádná hospoda není. Že pivko, ale žádné jídlo, prodává jeden domorodec, který je ale teď někde pryč. Naštěstí jsme ty hodné lidi ukecali, aby nám na cestu do Českého Rudolce prodali alespoň petku s vlastními zásobami Zlatopramenu.

Neplánovaně jsme tedy cestu tento den prodloužili ještě o polovinu (a zadělali si na delší cestu i den příští) a v povznesené náladě jsme už za tmy dorazili do hospody v Rudolci. Měli jsme poměrně hlad a také padla druhá lahev rumu, takže zbývala k pití jen voda (šetřili jsme zbytek zásob na další den). Zbytek večera mám poněkud zamlžený, ale fotka napoví. 

Dali jsme si polévku, tlačenku, pivko, limošku, a nechali se vyfotit domorodcem, který si říkal Slepejš Pivrnec. Asi kvůli tomu, že měl rád pivo (měl ho v sobě dost) a že měl tak asi dvacet dioptrií. Dle vyprávění jsem se s ním poměrně intenzivně bratřil a moc se mi líbil jeho nápad, ať se k nim přidáme na spaní za hospodou. I jsem prý k tomu ukecal hostinskou.

Nakonec jsme zaplatili a zmizli, přičemž si zbytek družiny prosadil, že nechce spát u silnice, ale někde kus od ní v lese. Ušli jsme tedy při mých protestech ještě asi tak dva tři kilometry za Rudolec, zalomili výpravu do lesa, rozložili plachtu s karimatkami a zavrtali se do spacáků. Jak na nás v noci štěkali srnci si přečtete v dalším díle :)

Cestování do Prahy

Tak jsem ten blog trošku od založení zanedbával. Ale teď když jsem na návštěvě v Oslu, utahanej po celodennim chození, tak třeba něco dopíšu, než se List vyválí a půjdem obhlídnout hospodu za rohem, jaký tam maji kafe. Mám pro vás jednu příhodičku z cesty za Soňou do Prahy. Bylo to někdy v březnu :)

Celý ten den byl nějaký podivný. Při cestě na MHD v Plzni jsem nejdřív potkal zajímavého kovboje. Bylo pěkně sluníčko, nádherné odpoledne, týpek se vypotácel z hospody, na hlavě pokus o kovbojský klobouk a čůrat se mu chtělo evidentně jak koňovi. Postavil se doprostřed tramvajové zastávky na Klatovské a začal močit do silnice, občas trefil nějaké projíždějící auto. Jestli dostal od někoho na hubu už jsem neviděl, protože mi přijela tramvaj.
Dojedu na autobusák, nasednu do busu od Student Agency, zapnu notebook, sluchátka do uší a pařím Bitvu o Wesnoth. Nezajímám se o celý svět, jen od letušky si vezmu kapučíno. Najednou někde u Berouna zaregistruju hlášení, že z důvodu dopravní situace na dálnici pojedeme do Prahy objížďkou. A skutečně, bus zahnul u sjezdu u nádraží v Berouně. Když to vzal ale kolem nádraží místo do města, začalo mě zajímat, kudy že to chce vlastně jet. Ještě víc jsem se začal divit, když zahnul na úzkou silničku směr Tetín, protože dál v Srbsku autobus nepřejede most. V Tetíně to zjistil i řidič, obkroužil náves, vrátil se zpátky do Berouna, najel na dálnici a do Prahy jsme dojeli s dvacetiminutovým zpožděním, ale jinak v pohodě. Žádná zácpa, bouračka, nic. Asi se borci vsadili v hospodě, že do Tetína dostanou Student Agency :)

Založení blogu

Tak po vzoru Lista taky zakládám blog. Třeba se tu občas objeví nějaké životní postřehy nebo nějaká životní moudra :)